Ze štaflí mám udělanou knihovnu,čímž jsem vyřešila známou nerudovskou otázku : „Kam s ním?“ Respektive kam s hromadou knih a kam se štaflema. Je to docela pěkné a praktické, pokud teda ty štafle zrovna nepotřebujete.V tom případě to musíte celé rozebrat.
„Zase mi vypadly ty blbý závěsy z kolejničky“ oznamuji rezignovaně. Na vysvětlenou - jde o panelové závěsy z toho švédského obchoďáku se žlutomodrým logem. „Ty tam nemáš takovou tu placičku?“ „Éééh, jakou placičku??? Mám tam jenom takovou placatou, plastovou krytku“ nechápu. No takovou stříbrnou..., určitě jí tam musíš mít.
Šplhám po štaflích ke stropu, kontroluji placičku.“Žádná tam není“ oznamuji do telefonu. To není možný, musíš jí tam mít. „No nemám, fakt.“ Najednou jsem prozřela : „Hele, počkej, to bude v těch přebytečných součástkách,co mi zbyly.“
Našla jsem je v cuku letu, většinou vím, kam jsem co uložila, kdyby se to jednou hodilo. Vysypávám obsah sáčku na stůl. To už mi došlo, že ty součástky asi tak úplně nebudou „přebytečné“, ale žádnou placičku teda vážně nevidím. „Žádná placička tam není“ oznamuji znova. „Ale jo, určitě jí tam máš, podívej se pořádně“ ozvalo se z telefonu. „Placička je na světě!“ hlásím vítězoslavně po chvíli. „Tak jí strč do tý drážky a musíš jí utáhnout imbusákem." Co je imbusák náhodou vím, tak mimo zase nejsem.
Kymácím se na štaflích, snažím se nasadit placičku do drážky. Samozřejmě mi upadla. Plazím se po podlaze a svýma krátkozrakýma očima hledám placičku. Fakt nechápu, jak se ta mrcha dokázala schovat dobré tři metry od místa činu. Znova vylézám na štafle, tentokrát mi upadl imbusák. Ten jsem našla hned.
Vylézám na štafle počtvrté, když jsem nahoře tak zjišťuji, že musím hrozně, ale hrozně čúrat. To už se v tomhle věku stává, že vás to přepadne najednou. Stáří nezastavíš.
Na pátý pokus se to povedlo. Závěs už nevypadává. No nemohla mi říct rovnou, že mi tam prostě chybí zarážka ??